Za mého dětství se potraviny prodávaly v mimořádně neatraktivních obalech, sladkosti tedy nebyly výjimkou. Jejich povětšinou poměrně dobrou chuť (nebyl srovnávací materiál) doplňovaly nadpřirozeně neboli odporně lepkavé obaly. Štangle a podobně ulepené záležitosti na špejli mám ale především spojeny s věčně politým výčepem vesnické hospody u mé babičky.

Z donášky píva k obědu vyplývalo právo na sladké ulepené produkty. Několikrát zmíněná ulepenost byla umocněna neotřelým způsobem skladování, jímž se socialistické hospody vyznačovaly. Jako dnes vidím nezúčastněnou tvář výčepního, nezvrásněnou sebemenším zájmem o osud víkendové tržby, jak klade některou z oblíbených dětských pochutin do louže rozlitého piva na pultu a ze stejné louže přebírá ušmudlané desetihaléřové mince. Druhou rukou zároveň symbolicky "umývá" použité půllitry v dřezu, kde (pravděpodobně z ekologických důvodů) daný týden ještě nevyměnil vodu. Je teprv neděle.